K vánočnímu času patří neodmyslitelně vedle odpočinku i sledování oblíbených či méně oblíbených vánočních filmů, které se nám zapsaly do paměti. Mezi jeden takový patří zajisté i film Pelíšky, ve kterém bylo obsazeno mnoho skvělých herců. Česká komedie režiséra Jana Hřebejka z roku 1999 vyprávěná očima dospívajícího chlapce (Michael Beran) se odehrává na konci 60. let 20. století. Otec chlapce (Miroslav Donutil) je voják, komunista a příliš svému synovi nerozumí. Soused (Jiří Kodet) je bývalý voják, nesnáší komunisty a své dceři rovněž nerozumí.
Nová generace má jiné ideály než generace předchozí. Když se podíváme pod pokličku firem, nalezneme role, které můžeme vidět i ve zmíněném filmu nebo uvedené ukázce. Vidíme lidi s odlišným přesvědčením, názory, znalostmi, zkušenostmi, různého věku, muže, ženy, kteří žijí ve stejném čase, na stejném místě. Sdílejí společný prostor, pracují spolu. I přes odlišné názory se podporují a snaží se spolu vycházet. Někdy zažívají chvíle radostné, jindy chvíle, které je netěší.
Hrají mezi sebou “hry”
Záměry všech zúčastněných jsou kladné, i když se občas u druhých míjí účinkem. Někdy jsou sny a přání jedněch splněny, druzí minimálně v mysli trpí. Vzpomeňte si na scénu z filmu, kdy Miroslav Donutil dává synovi pod stromeček dle jeho nejlepšího přesvědčení úžasné nové boty a poté co syn odklopí víko krabice, spatří cosi, co jen stěží koresponduje s jeho představou. Zkrátka, každý z nás má své sny a přání, které ostatní mohou vidět úplně jinak. Vzpomeňte si, kdy se stalo Vám, že jste očekávali nejen pod stromečkem cosi, na co jste se těšili a po rozvázání mašle a rozbalení vánočního papíru Vám ztuhl úsměv na rtech a přes veškeré zklamání jste se strojeným úsměvem poděkovali :-).
Myslím, že to samé se odehrává i v pracovním prostředí. Přijímáme úkoly, o kterých si mnohdy myslíme své, od lidí, o nichž si také myslíme své, a následně je s chutí menší či větší realizujeme.
A komu tím prospějete, co?
Naše očekávání nemusí být totožné s očekáváním ostatních. Každý z nás je unikát. Máme unikátní otisky prstů, unikátní mozek, návyky, chování, postoje, přesvědčení i myšlení. Každodenně se prokazuje, ve firemním prostředí i rodinném životě, že unikáty se navzájem obohacují nebo naopak. Díky sociálním skupinám, kterých jsme součástí, se učíme svým jedinečným způsobem fungovat a chovat se tak, jak nejlépe dovedeme a jsme v danou chvíli schopni.
Žijeme a pracujeme ve skupinách, máme prostor každou vteřinu využívat náš jedinečný potenciál systém přirozeného učení se. Umožňuje nám to, že dosahujeme lépe svých cílů, umíme lépe komunikovat, “vycházet” s okolím a spolupracovat. Vytváříme si v mozku svou jedinečnou mapu, podle které se chováme, a která se ale každou vteřinou mění. Každý máme tu svou. Jako manažeři se učíme, jak nejlépe skrze komunikaci vést či řídit lidi, které máme pod sebou nebo vedle sebe. Jako rodiče se učíme, jak nejlépe komunikací vést a vychovávat své děti.
Vše děláme tak, jak nejlépe jsme v dané chvíli schopni. Díky tomuto jedinečnému systému jsme také schopni podávat sami sobě či našemu okolí buď podporující, nebo demotivující zpětnou vazbu (o čemž svědčí i ukázka z filmu Pelíšky – nok vs. Vídeňský knedlík, kde obě strany mají svou pravdu i svůj úhel pohledu). Záleží však na způsobu komunikace a záměru, se kterým zpětnou vazbu podáváme. Určitě si tuto scénu dokážete dosadit do komunikace jak v práci, tak v soukromém životě.
Co tam vidíš, Jindřichu?
Stejně jako ve filmu by si i firmy mohly odlévat „své olovo“ a číst z odlitku, co je v budoucnosti čeká. Sami víte, že díky turbulentním dobám jediné jisté, co musí očekávat každá firma a každý z nás je změna. Ta je nevyhnutelná a nutná pro rozvoj všeho. Umět reagovat na změny, být flexibilní v řízení firem a změny umět využít v prospěch je v dnešní době velkou konkurenční výhodou. Pravda je, že nás to nikdo moc za poslední desítky let nenaučil. Proto mnoho firem má kromě finančních cílů pro rok 2012 nastavené také cíle rozvojové, zaměřené na to, jak nejlépe využít potenciál zaměstnanců, kteří ve firmě zůstanou tak, aby i v nejisté době podávali nejlepší možný výkon, kterého jsou schopni, a dali do své práce maximum.
Mezi priority patří v mnoha firmách tzv. změna stylu vedení, která dlouhodobě vede ke zvýšení produktivity a “spokojenosti” lidí. Změna z „direktivního stylu řízení“, který byl zavedený napříč organizací a přestává být po celém světě funkční, změnit na nedirektivní tzv. koučovací či vizionářský styl řízení, při kterém dochází u všech zúčastněných k přebírání vyšší odpovědnosti, většímu prostoru pro učení se a zvýšení důvěry v zaměstnance. Tato změna s sebou přináší mnoho plusů, ale určitě není jednoduchá a nelze ji aplikovat všude jako jediné správné. Měnit přístupy a zavedené systémy postojů, komunikace, stanovování cílů není jednoduché a u každého z nás je jinak dlouhá doba než takovou změnu přijme.
Někteří manažeři a zaměstnanci nový styl uvítají, jiní naopak. Dobrá zpráva je, že máme schopnost se naučit skoro cokoli, (napsala bych „cokoli“, ale byla jsem opravena, že nejsme „unlimited“, a tedy je lépe používat „skoro cokoli“) a firmy se budou snažit vytvářet prostředí, které učení podporuje. To znamená, že by prostředí, ve kterém budeme pracovat, mělo začít více bavit. Velmi záleží na připravení těchto změn, na jasné strategii, které porozumí všichni zúčastnění a na podpoře, kterou jim organizace poskytne formou workshopů, tréninků, koučinku či mentoringu.
Změny je nutné dobře komunikovat
Také velmi záleží na způsobu, jakým se změny budou komunikovat – tak aby se s nimi lidé ztotožnili a aby společnými silami byla naplněna očekávání všech zúčastněných. Jak se tato změna projeví? Vzniknou firemní kultury, ve kterých mají manažeři čas na strategická plánovaní a nedělají tolik každodenní administrativy. Tu vykonávají zaměstnanci samostatně. Vznikne učící se prostředí, zlepší se komunikace, lidé budou dosahovat snáze svých cílů a firmy zisků. A komu tím prospějete? Všem, protože spokojenost v práci se projeví i v soukromých životech, které jsou sloučené.
Nakonec, když se vrátím k filmu Pelíšky, tak dnes díky změnám a našemu jedinečnému systému učení se si můžeme míchat kávu umělohmotnými lžičkami a nemusíme se zamýšlet nad tím, kde soudruzi z NDR udělali chybu.
Držím vám všem palce při plánování a realizování změn, které turbulentní doba přináší. Každá změna většinou bývá k lepšímu. Vzpomeňte si na situaci, která vás nejprve trápila, a pak jste si řekli, že jste za ni vděční. Stejně tak to může dopadnout i ve vaší firmě.
Lenka Zelingrová, Koučink Centrum
