K vánočnímu času patří neodmyslitelně vedle odpočinku i sledování oblíbených či méně oblíbených vánočních filmů, které se nám zapsaly do paměti. Mezi jeden takový patří zajisté i film Pelíšky, ve kterém bylo obsazeno mnoho skvělých herců. Česká komedie režiséra Jana Hřebejka z roku 1999 vyprávěná očima dospívajícího chlapce (Michael Beran) se odehrává na konci 60. let 20. století. Otec chlapce (Miroslav Donutil) je voják, komunista a příliš svému synovi nerozumí. Soused (Jiří Kodet) je bývalý voják, nesnáší komunisty a své dceři rovněž nerozumí.
Nová generace má jiné ideály než generace předchozí.
Když se podíváme pod pokličku firem, nalezneme role, které můžeme vidět i ve zmíněném filmu nebo uvedené ukázce. Vidíme lidi s odlišným přesvědčením, názory, znalostmi, zkušenostmi, různého věku, muže, ženy, kteří žijí ve stejném čase, na stejném místě. Sdílejí společný prostor, pracují spolu. I přes odlišné názory se podporují a snaží se spolu vycházet. Někdy zažívají chvíle radostné, jindy chvíle, které je netěší. Hrají mezi sebou “hry”.
Záměry všech zúčastněných jsou kladné, i když se občas u druhých míjí účinkem.
Někdy jsou sny a přání jedněch splněny, druzí minimálně v mysli trpí. Vzpomeňte si na scénu z filmu, kdy Miroslav Donutil dává synovi pod stromeček dle jeho nejlepšího přesvědčení úžasné nové boty a poté co syn odklopí víko krabice, spatří cosi, co jen stěží koresponduje s jeho představou.
Zkrátka, každý z nás má své sny a přání, které ostatní mohou vidět úplně jinak. Vzpomeňte si, kdy se stalo Vám, že jste očekávali nejen pod stromečkem cosi, na co jste se těšili a po rozvázání mašle a rozbalení vánočního papíru Vám ztuhl úsměv na rtech a přes veškeré zklamání jste se strojeným úsměvem poděkovali :-).
Myslím, že to samé se odehrává i v pracovním prostředí. Přijímáme úkoly, o kterých si mnohdy myslíme své, od lidí, o nichž si také myslíme své, a následně je s chutí menší či větší realizujeme.
A komu tím prospějete, co?
Naše očekávání nemusí být totožné s očekáváním ostatních. Každý z nás je unikát. Máme unikátní otisky prstů, unikátní mozek, návyky, chování, postoje, přesvědčení i myšlení. Každodenně se prokazuje, ve firemním prostředí i rodinném životě, že unikáty se navzájem obohacují nebo naopak. Díky sociálním skupinám, kterých jsme součástí, se učíme svým jedinečným způsobem fungovat a chovat se tak, jak nejlépe dovedeme a jsme v danou chvíli schopni.
Žijeme a pracujeme ve skupinách, máme prostor každou vteřinu využívat náš jedinečný potenciál systém přirozeného učení se. Umožňuje nám to, že dosahujeme lépe svých cílů, umíme lépe komunikovat, “vycházet” s okolím a spolupracovat. Vytváříme si v mozku svou jedinečnou mapu, podle které se chováme, a která se ale každou vteřinou mění. Každý máme tu svou.
Jako manažeři se učíme, jak nejlépe skrze komunikaci vést či řídit lidi, které máme pod sebou nebo vedle sebe. Jako rodiče se učíme, jak nejlépe komunikací vést a vychovávat své děti. Vše děláme tak, jak nejlépe jsme v dané chvíli schopni. Díky tomuto jedinečnému systému jsme také schopni podávat sami sobě či našemu okolí buď podporující, nebo demotivující zpětnou vazbu (o čemž svědčí i ukázka z filmu Pelíšky – nok vs. Vídeňský knedlík, kde obě strany mají svou pravdu i svůj úhel pohledu).
Záleží však na způsobu komunikace a záměru, se kterým zpětnou vazbu podáváme. Určitě si tuto scénu dokážete dosadit do komunikace jak v práci, tak v soukromém životě.
Nakonec, když se vrátím k filmu Pelíšky, tak dnes díky změnám a našemu jedinečnému systému učení se si můžeme míchat kávu umělohmotnými lžičkami a nemusíme se zamýšlet nad tím, kde soudruzi z NDR udělali chybu.
Lenka Zelingrová, Koučink Centrum